V dnešní době, kdy se neustále porovnáváme s ostatními, se věta v titulku může zdát jako šílené sci-fi. Přemítání o tom, jestli se ostatní nemají přece jenom lépe a nejsou lepší než my se totiž stalo naším denním chlebem.

Pochybujeme o sobě, o tom, jestli jsme dost dobří, jestli bychom neměli přidat, zhubnout, najít si lepší práci nebo byt. Na veřejnosti se snažíme ukazovat jako ta lepší verze sama sebe. Chceme mít nejlepší práci, perfektní rodinu, dokonalou postavu a nejnovější mobil. Průměrnosti se děsíme jako čert kříže a máme pocit, že být sám sebou prostě nestačí. Dnešní společnost zkrátka miluje vítěze.

Být sám sebou by ale mělo být to nejjednodušší, co máme v životě udělat, přesto je to někdy tak těžké. Nebát se přiznat, kým jste, co máte rádi, co vás baví nebo co se vám líbí. Za homosexualitu se nezabíjí, můžeme studovat, co chceme, poslouchat hudbu, jakou chceme, říkat a myslet si, co chceme. Bohužel se ale stále snažíme naplnit představy všech okolo a zapomínáme sami na sebe. Na to, co chceme my. Všichni v životě hrajeme několik rolí, ale kvůli tomu mizí naše přirozenost a naše vlastní osobnost. 

Z toho všeho přetvařování ale vznikají psychické i fyzické nemoci. Ženy navíc k sebekritice mají ještě větší sklony než muži. Prý samy sebe kritizují až osmkrát denně, poprvé hned ráno před zrcadlem v koupelně a pak se to s námi veze celý den. Nejsme dost hezké, máme příšerné vlasy, jsme hrozné matky, špatné v práci, nic se nám nedaří, málo cvičíme a nezdravě jíme… A tak se snažíme všechny tyhle “chyby” napravovat, co to jen jde, a čekáme, že pocit štěstí se dostaví, až všechny naše nedostatky odbouráme. 

Tak dlouho jsme se snažili, aby náš instagramový feed byl sladěný, aby snídaně, kterou si ráno dáme, vypadala dobře na fotce, aby se všichni dozvěděli o tom, že cvičíme a jezdíme na hezké dovolené, abychom to všechno dnes pomalu začali bojkotovat. Proti diktátu dokonalosti se snaží bojovat stále více žen i mužů. Připojujeme se k hnutím jako Za normální holky a Healthy Is The New Skinny a snažíme se ostatní přesvědčit, že reálný život vypadá jinak než ten instagramový. 

Možná je nejvyšší čas si uvědomit, že takhle přehnanou sebekritikou nám život protéká mezi prsty a my stále jen na něco čekáme a trýzníme se za chyby, které ve skutečnosti vůbec chybami nejsou. Že sníst večer u televize na posezení celý kelímek nutelly nebo celý týden nedat prádlo do pračky není žádná tragédie. Že přesně tyhle situace dělají náš život životem, protože bez nich bychom byli jen roboti, kteří dělají všechno perfektně. A že život je krásný a zábavný, i když máme celulitidu na stehnech a nepořádek v účetnictví. Proč zkrátka nedokážeme přijmout fakt, že nejsme lepší nebo horší, ale že můžeme být dobří tak akorát? Nebo prostě jen sami sebou.